Řeklo by se obyčejné mýdlo, ale tenhle kousek zvláštní, nepoznatelné hmoty umí ze špinavých rukou vyčarovat ruce přímo běloskvoucí. Látky schopné bojovat se špínou podobné dnešnímu mýdlu znali lidé už mnoho století před námi, o čemž svědčí například hliněná tabulka z období kolem roku 2200 př. n. l. nalezená na území někdejší Babylonské říše, která zachycuje návod na jejich výrobu. Princip mydlení znali samozřejmě později i v Egyptě a v Sumeru. A v čem vlastně onen princip spočívá?
Mýdlo je směsí solí mastných kyselin. Jejich molekuly mají velmi složitý chemický vzorec (obsahují 10 až 22 atomů uhlíku). To má za následek, že jsou tyto molekuly tvořeny dvěma částmi a každá z nich má úplně jiné vlastnosti. Zatímco jedna část (hydrofobní) odpuzuje vodu a přitahuje olej, druhá (hydrofilní) se chová přesně naopak. Díky těmto dvěma rozdílným schopnostem může každá molekula mýdla sloužit jako spojovací článek látek s různými vlastnosti. Při mytí se hydrofobní části molekul navážou na mastné nečistoty, zatímco hydrofilní mají tendenci mísit se s vodou. Směs, která tak vzniká, potom snadno oddělíme od předmětu, který byl původně špinavý.
Dříve se mýdla vyráběla z olivového oleje, vápna a louhu získávaného z dřevěného popela. Kyseliny obsažené v oleji reagovaly s louhem. Při vyšších teplotách dochází ke zmýdelnění takové směsi. Je jasné, že mýdla vznikající tímto způsobem byla nevábného vzhledu a ne příliš dobré vůně. Teprve později, v době Byzance, přišli lidé kolem 7. století na to, že nejrůznějšími postupy je možné do mýdla přidávat nejen vůně, ale také ho bělit, nebo dokonce přibarvovat různými přírodními barvivy. I když dnes už je proces výroby mýdel jednodušší mnohem víc se v ní uplatňují chemické přísady, způsob, jakým nám tento kousek hygieny pomáhá s mytím, je stále stejný.