Snad každý z nás se někdy na vlastní kůži, a to doslova, seznámil s kopřivou, rostlinou z čeledi kopřivovité, která má u nás dva zástupce – kopřivu dvoudomou (latinsky Urtica dioica) a kopřivu žahavku (Urtica urens). Prvně jmenovaná dorůstá do větší výšky a má srdčité listy, obě jsou ale svými vlastnostmi velmi podobné. Nejvýznamnější z nich je schopnost popálit každého, kdo na ně sáhne.
Celá rostlina kopřivy, která má ráda půdu s vysokým obsahem dusíku, a proto ji nejčastěji najdeme na rumištích nebo v příkopech podél cest, je pokryta dutými žahavými chloupky (trichomy), které obsahují směs histaminu, acetylcholinu a serotoninu, ne tedy kyselinu mravenčí, kterou obsahuje mravenčí jed a jed včel. Všechny tři složky obsažené v chloupcích kopřivy, které se snadno ulomí a zachytí v pokožce, mohou za to, že kopřiva pálí. Histamin podráždí kůži, acetylcholin vyvolá pocit pálení a serotonin zvýší účinnost obou předchozích.
Kopřiva ale zdaleka není tak škodlivá, jak by se mohlo zdát. Jako jíchu, tedy vylouhovanou, ji lze použít coby velmi účinné hnojivo nebo jako postřik odpuzující hmyz, například mšice. Můžeme ji rovněž přidat do salátu, do nádivky nebo z ní připravit chutný špenát. A je to také rostlina léčivá, protože obsahuje velké množství látek, které jsou lidskému organismu prospěšné.