S tím pravidlem jsme se museli naučit žít: jakmile nám něco spadne, nekompromisně to skončí na podlaze. Ať už je to lžička z umělé hmoty, nebo skleněná miska, jejíž pád může mít za následek úplné rozbití, vždycky je na vině zemská přitažlivost. A stejná síla působí i na člověka, když například na cestě zakopne o vyčnívající kámen a přistane na zemi.
Přitažlivost neboli přesněji gravitace je jedna ze čtyř základních přírodních sil. Všechny předměty ve vesmíru jsou schopny vytvářet kolem sebe gravitační pole, kterým se vzájemně přitahují. Čím větší mají hmotnost, tím větší je gravitační síla, kterou jejich gravitační pole vyvine. Sahá neomezeně daleko, ale s rostoucí vzdáleností těles gravitační působení jednoho předmětu na druhý klesá. Gravitační síla drží pohromadě celý vesmír, a proto se jednotlivé planety nemohou vychýlit od své oběžné dráhy – jsou přitahovány gravitační silou Slunce. A stejně tak na sebe působí všechna další tělesa.
Gravitační síla planety Země je orientovaná směrem do jejího středu. Není to úplně přesně tak, protože dráhu předmětů dopadajících na zemský povrch vychyluje například rotace planety, její působení je ale oproti gravitaci naprosto zanedbatelné. Působení je přitom vzájemné, takže stejně jako Země působí na padající skleněnou misku, přitahuje miska Zemi. Protože je však Země mnohonásobně hmotnější, přiblíží se planeta k misce jen velmi nepatrně, takže z přibližování obou předmětů máme oprávněný pocit, že Země přitahuje misku.
Jelikož je gravitační síla univerzální a účinkuje za každé situace, přitahují se k sobě jakékoli hmotné předměty, například i dva lidé. Když však stojí na zemi, nepřiblíží se k sobě ani o píď, protože jim v tom zabrání tření. Kdyby toho nebylo, překonali by vzdálenost dvou metrů zhruba za pět hodin.