Na každém ze živočichů se jistě dá najít nějaká pozoruhodnost. Ale pokud jde o želvy, jediné zástupce plazů, jejichž tělo chrání krunýř, zajímavostí najdeme hned několik. Možná vás překvapí už jen to, že na území Česka se jich ve volné přírodě vyskytuje hned několik druhů, nejčastěji želva bahenní, která u nás byla uměle vysazena.
Patrně víte, že některé želvy dorůstají do délky několika metrů a některé druhy přežijí několik lidských generací – jsou známy takové, které se dožily téměř 200 let! Za jejich dlouhověkost jistě může nejen příslovečná rozvážnost, ale i to, že teplotu svého těla mění podle teploty okolí, a jistě také krunýř, který jim poskytuje ochranu před nebezpečím.
Krunýř je nejnápadnějším znakem želv. Skládá se ze dvou částí – horní neboli hřbetní a dolní čili břišní. Jeho základ tvoří páteř a žebra a z některých z nich se krunýř také během mnoha dlouhých let vyvinul. Jde tedy o velmi tvrdý materiál, jehož pevnost je srovnatelná s vlastnostmi kostí. To, co na želvě zvenku obdivujeme, však nejsou kosti, ale vrstva z rohoviny, tedy bílkoviny (látky, která je základním stavebním kamenem všech živých organismů). Ta na povrchu krunýře vyrůstá ve tvarovaných blocích (jejich barva a tvar se liší podle druhů) neboli štítcích.
Stejně jako spodní kostěné desky se během želvího života zvětšují i štítky, takže při pohledu zblízka je na nich možné pozorovat něco jako letokruhy na kmenech stromů. Jejich růst ale závisí na aktivitě dané želvy. Pokud se právě oddává zimnímu spánku, do kterého upadá při nepřízni prostředí nebo nedostatku potravy, želva neroste, a nerostou tedy ani štítky. Za jeden rok tak nemusí přibýt žádný kruh, nebo jich naopak může narůst víc. Nové jsou světlejší a postupem času tmavnou.
Uspořádání štítků není stejné jako skladba kostěných desek pod nimi. Také díky tomu je krunýř pevnější a odolnější. Na kvalitu želví ochrany má navíc vliv také pevnost švů, jimiž jsou k sobě štítky spojeny.
Želvě tedy není snadné dostat se pod kůži – možná i proto si ráda užívá dlouhého života.
Napsat komentář